První týden nekončí
První dva dny v nové práci jsou za mnou, ale to jsem teprve v polovině mimořádně výživného týdne. Další den na bitevním poli jsme poklidně polemizovali o docela jiném poli, a to propachtovaném. Mé úvahy mě brzy zavedly až do archivů, kde jsem nervózně otevřel tzv. občanský zákoník pro pamětníky. Chcete přiblížit, co taková myšlenková pitva advokátního koncipienta může obnášet?
Myšlenková pitva advokátního koncipienta
Inu, máme smlouvu uzavřenou před rokem 2014, tedy za pohanských časů staré civilní úpravy. Jedná se o nájem pole, který obsahem a účelem odpovídá pachtu. Ptáte se, jaký je rozdíl mezi pachtem a nájmem? Podle praobčanského zákoníku pacht neexistuje. Náš nový, tedy dnes už spíše zánovní, občanský zákoník však káže rozdíly. Nájem umožňuje věc pouze užívat (mohu po poli chodit či kulhat), zatímco pacht obsahuje i právo věc požívat (brát „plody“ pole, třeba brambory).
Jelikož byla smlouva o nájmu pole uzavřena před rokem 2014, v přechodných ustanoveních zánovního zákoníku zjistím, že se smlouvy o nájmu řídí novou úpravou. Pak se však dočtu, že smlouvy o pachtu se dále řídí starou úpravou. Heh? Vždyť praotec občan pacht nezná!
Odpověď lze nalézt pomocí poznatků odborné doktríny a výkladových pravidel. Dle svého obsahu lze starou nájemní smlouvu považovat za pacht. Tím pádem se bude řídit občanem seniorem. Ten však pacht neupravuje, a proto se použijí jeho ustanovení o nájmu, protože ta se dříve vztahovala i na nájmy s obsahem pachtu. Tadá! Teď vidíte, s čím se v práci občas pachtíme…
Čím víc člověk ví, tím více ví, kolik toho neví
Právo je spletité, obsáhlé a často pěkně nepřehledně napsané. Člověku nepomáhá ani skutečnost, že se zákony neustále mění, a ne vždy k lepšímu. Dobrý právník musí být učenlivý a neustále čerpat nové vědomosti. Během prvního týdne své praxe v nové kanceláři jsem načerpal takový přehršel znalostí, že jsem měl co dělat, any mi obratem nevytekly ušima ven. Jsem rád za každou příležitost se profesně posunout, ale tak jako snad každý koncipient občas slýchám tichý zrádný hlásek, který mi našeptává, že by toho sunutí občas přeci jen nemuselo být tolik… Hold čím víc člověk ví, tím více ví, kolik toho neví.
O skutečnosti, že první pracovní týden byl velmi náročný, zejména po psychické stránce, svědčí i fakt, že jsem byl poslán do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Bezprostředně poté mi samozřejmě bylo řečeno, že nebudou posuzovat mě, ale stejně…
V pátek ráno jsem byl nečekaně zavolán do naší prosklené zasedací místnosti. Mimo schůzek s klienty a pohovorů se zde konají i společná zasedání osazenstva kanceláře. Dnes byla na plánu strategická porada v oblasti působení na sociálních sítích. Říkal jsem si, že bude oddechová půlhodinka, ale jak jsem se mýlil! Přestože jsem se snažil splynout se židlí, konverzace se neodvratně stočila mým směrem. Naše koordinátorka mě s úsměvem vykreslila hrůzný obrázek sociálně mediální dokumentace mé aklimatizace v novém pracovním prostředí. Vím, že to nemyslela nijak špatně, ale představa fotografií a točení krátkých videí byla pro mě podobně lákavá, jako plavecká soutěž v akváriu s piraňami.
Jal jsem se hájit slovy, že fotek jsem za posledních pět let vyfotil tak 40, z toho polovinu rozmazaných, a video jsem na mobil točil pouze jedno – když jsem ověřoval funkčnost kamery. Má odstrašující výpověď nedosáhla kýženého účinku, načež jsem sáhl v záchvatu paniky po záchranném laně všech introvertů – psaném slovu. O úspěchu mého pokusu o úhyb vám nemusím – teda, vlastně musím – psát.
Sám uprostřed rozbouřených vod
První týden byl zakončen slavnostně, a to sice společným obědem v restauraci U Johana na počest pánů Juráše, Davida a Doliny. Připadal jsem si jako na prvním nedělním obědě u potenciálních tchánů. Jenom ta uklidňující přítomnost a láskyplné pohledy mé nastávající, kvůli které bych tomuto sociálnímu ekvivalentu ordálu čelil, tam zcela chyběly. Ocitl jsem se sám, jako vor uprostřed rozbouřených vod společenské interakce. Za uplynulé čtyři dny jsem stihl navázat vztahy na úrovni „pravděpodobně trefím jméno“, zatímco všude kolem mě zaznívaly konverzace takřka srovnatelné s mírně konzervativnější rodinnou sešlostí.
Mí noví kolegové mě samozřejmě nenechali vrávorat na okraji konverzace. Kdeže. Zničehonic všechny ostatní zvuky utichly a všechny oči se upřely na mě. Pan Juráš mě vyzval, abych jim také něco o sobě prozradil, třeba o rodině. Hmm, to je široké téma. Kde jen začít? V té chvíli jsem si mlhavě vybavil, že babička na univerzitě třetího věku vypátrala, že naši předkové byli čtvrtláníci, tedy na hranici mezi sedláky a chalupníky. Neodrazen momentálním nedostatkem jiných informací jsem rozpačitě spustil. Brzy mě však přerušil smích. Kolegové s mou odpovědí zjevně nepočítali.
Projevy veselí roztříštily tíživé ticho jako mramorová podlaha křišťálový lustr. Oddechl jsem si. Přinesli polévku. Usmál jsem se. Kolegy sice ještě moc neznám, ale zato s česnečkou spolupracuji dlouho. Konverzace se zase rozběhla různými směry. Párkrát jsem se i zapojil, když přišla řeč na kinematografickou adaptaci legendární Duny.
Slavnostní oběd byl završen oznámením letošního kancelářského výjezdního zasedání, jež se koná v rámci utužování kolegiálních vztahů a otužování právnických tvarů. Můžu vám říci, že to, co bylo naplánováno, byl, nejen pro mě, jednoznačně vrchol. Přesněji Lysá Hora.
Zbytek dne byl klidný, což bylo příjemným završením perného týdne.