Za čtyři měsíce mého působení v advokátní kanceláři Juráš a partneři jsem se lecčemu přiučil. O práci jsem neměl nouzi a každé zadání bylo z jiného soudku. Mimo klidnějších kratochvílí jsem zažil i práci v terénu. Účastnil jsem se výslechů i podání vysvětlení na Policii ČR. Fotil jsem (následně i studoval) 300 stránkový spis. Pekl jsem se v obleku na soudech ve Zlíně, v Kroměříži i v Uherském Hradišti. Účastnil jsem se jednání s klienty z rozličných profesí. Dozvěděl jsem se mnohé příhody obyčejných lidí i to, s čím se při svém fungování potýkají známé společnosti. Rozhodně jsem se nenudil.

Ale na druhou stranu jsem se ani příliš nebavil. Snažil jsem se vykonávat zadanou práci co nejlépe, ale příliš jsem se z ní netěšil. Jako vinné mušky prolétávající přes staré okenní sítě se stužky stresu snášely na můj hřbet. Myslel jsem, že to nevadí, ostatně ne všichni mají to štěstí, že si svou práci opravdu užívají. Mírného sebezapření mé šaškovské povahy si přeci nikdo nevšimne. Ne tak docela.

Možná nejsem uhněten z advokátního těsta

Trio šéfů si mě jednoho dne zničehonic předvolalo. Tázali se, jak se mi daří a jaký mám z nové práce po třech měsících pocit. Nesměle jsem odvětil něco poměrně neurčitého, že se hodně učím a nemůžu si stěžovat. Na rozdíl ode mě si všimli, že se čím dál více uzavírám a neprojevuji přílišné nadšení o krásy advokacie, naopak zaujímám spíše stoický přístup. Předestřeli, co bych měl udělat, aby se ze mě stal lepší advokát. V tu chvíli mě to napadlo. Možná nejsem uhněten z advokátního těsta.

Advokacie nejspíš není jednou z profesí, které lze vykonávat bez jistého vnitřního zápalu, jistého přesvědčení. Nestačí, že se v právu trochu vyznáte a některé jeho aspekty Vás zajímají. Advokacie propouští celtou nataženou mezi profesí a osobním životem. Jak se oblékáte, jak vystupujete, jak moc rádi čtete právní texty ve volném čase a posloucháte podcasty o judikatuře v autě. Pestrost a barvitost činnosti jde ruku v ruce s vyššími nároky na znalosti. Chce to přehled v různých právních odvětvích nehledě na specializaci či preference.

Chce to zuby: někdy zatnout, někdy vycenit

Co víc, chce to zuby. Někdy zatnout, někdy vycenit. Advokacie je z velké části umění konfliktního dialogu. U soudu, na policii či v písemné komunikaci jednáte s protistranou. Rád bych řekl, že se všemi se dá rozumně domluvit, ale… lhaní mi nikdy moc nešlo. Stejně tak nejsem ve své kůži, když mám proti někomu tvrdě vystupovat. Speciálně v případech kdy si po přečtení tvrzení obou stran nejsem jistý, na čí straně je pravda. Raději lidi rozesmívám, než se s nimi přu. Inu, každý jsme trochu jiný.

Po dvou týdnech horečnatého přemýšlení jsem dospěl k názoru, že advokacie není pro mě. Třebaže jsem měl dlouho strach opustit již v mnohém přívětivě známou profesi, uvědomil jsem si, že mě více děsí strávit život v sebeklamu a mít v 50 výčitky. U mých kolegů i nadřízených vidím, že jim advokacie dává smysl, že je naplňuje vnitřně. Troufám si tvrdit, že kdybych chtěl být advokátem, tak kancelář Juráš a partneři je naprosto výtečné místo. Kolektiv je tu skvělý. Pan Juráš, pan David i paní Chovancová mají dlouholeté zkušenosti a ví, jak tuto fascinující profesi vykonávat i jak předávat své znalosti dál. Já jsem jim však paradoxně vděčný právě za to, že mě upozornili, že tato dráha nemusí být pro každého.

Tímto se s díky loučím s osazenstvem kanceláře i s Vámi, milí čtenáři. Jdu vstříc novým dobrodružstvím s rancem zkušeností naditějším než kdy dřív.

Arriverderci!

Michal